Rozhovor s automechanikem Jindrou Pozdníkem: Při Dakaru jsem si sáhl na dno

Osud občas narýsuje hodně klikaté uličky. Jeden den vám splní životní sen a pár dní nato vás pošle téměř na dno. Mechanik Autocentra BARTH Jindřich Pozník zažil před pár lety obojí.

Dobrá duše servisu Autocentra BARTH - Jindřich Pozdník

Jindra je v BARTHu služebně nejstarším mechanikem. U firmy pracuje již 20 let. Auta jsou jeho život, pečovat o techniku a přicházet každý den věcem na kloub ho i po letech neskutečně baví.
Ne nadarmo se říká: Co nerozchodí Jindra, to už jezdit nebude. 

Osud občas narýsuje hodně klikaté uličky. Jeden den vám splní životní sen a pár dní nato vás pošle téměř na dno. Mechanik společnosti Barth Jindřich Pozník zažil před pár lety obojí. Euforii, když se ocitl na vysněné Rallye Dakar. A pak boj o život, když ho ve vysokohorském prostředí Jižní Ameriky postihla žilní trombóza a plicní embolie. Je to ale bojovník, který není zvyklý se vzdávat – během půlroční léčby se dal dohromady a znovu se vrátil do práce.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, když jste dostal nabídku odjet na Rallye Dakar?

Taková nabídka se neodmítá. Hned jsem věděl, že pojedu. Přišlo to z čistého nebe – jednoho krásného odpoledne tři týdny před Vánocemi si mě ředitel servisu Míra Hrdý pozval k sobě a zeptal se, jestli bych neměl zájem. Do startu tehdy zbýval měsíc. Byl to fofr, ale člověk se na něco takového připravuje celý život.

Co bylo vaší rolí na Dakaru?

Byl jsem řidič servisního doprovodného vozidla a částečně mechanik. Dělal jsem, co bylo potřeba – stavěl stany, bivaky, chystal servis a zázemí pro jezdce v cílové destinaci. Na místě jsme byli už týden před startem, abychom převzali auta a veškerou techniku. Pro mě to byl obrovský zážitek už od první chvíle, kdy jsme přistáli v argentinském Buenos Aires a pak pokračovali s vybavením do Paraguaye. Udivilo mě, že během přejezdu po Argentině jsme jeli třeba 100 kilometrů a neviděli žádnou vesnici. Jen se tam pásl skot, sem tam nějaká palma.

Pak už začala předstartovní horečka?

Tu samozřejmě pocítíte, jakmile začnou přijíždět zbylí členové výpravy a další týmy. Napětí roste, protože každý se chce předvést s novou technikou, ukázat, jak se od minulého ročníku posunul, takže atmosféra se dá pomalu krájet. Věděl jsem, že to bude náročné – na Dakaru je každá etapa jiná, každá obnáší jiné nástrahy. Část závodu se jede v rovinatém terénu, pak se přechází do horského. Šotolina, kámen, písek, bláto. Neuvěřitelně náročné podmínky, a to i klimatické – ze začátku byla vedra přes 30 stupňů, ale jakmile jsme se ve čtvrté nebo páté etapě ocitli v horách v Bolívii, bylo ráno kolem 5 stupňů.

Jak náročný je Dakar pro nováčka?

Jako nový člen týmu musíte všechny informace, co si můžete a nemůžete dovolit, pochytit od kolegů. Navíc jsme taky absolvovali školení, jaké rychlostní limity a předpisy dodržovat. To všechno musíte nasát, ještě než jdete do akce, pak už není čas v tom tápat. Musíte se soustředit na jiné věci.

Co se ve vás dělo, když závod konečně odstartoval?

Byl to zvláštní pocit – nemůžete myslet jen na sebe, musíte mít na paměti celý tým, protože když se něco nepovede, odnesou to všichni. Je to velká zodpovědnost, protože svými chybami můžete ostatní poškodit. Dakar je zkrátka týmový sport. Osobně jsem si při něm sáhl na dno. Spolu s ostatními jsme do toho dali veškerou energii, kterou jsme v sobě měli, abychom podpořili dobrý výsledek. Byla to šichta od nevidím do nevidím, odpočívat se během Dakaru moc nedá, ale na regeneraci má pak člověk čas po návratu. Spát jsem chodil okolo druhé ráno, vstával jsem ráno mezi půl čtvrtou a půl pátou. Bavilo mě to, protože na Dakar se nejezdí na výlet – je to sport, kterým musíte žít. Když tam jste, chcete ze sebe vydat vše.

Takže žádná chvilka na to, abyste si orazili?

Trochu voraz jsme si mohli dát, než se začalo závodit. Jakmile to vypuklo, tak už se jelo prakticky nonstop. Kopírovali jsme trasu závodníků, abychom byli nablízku, kdyby se něco stalo. Hned v první etapě prasklo u čtyřkolky Pepy Macháčka plynové lanko, takže jsme ho museli co nejdříve opravit. Byl to stres, abychom byli u závodníka co nejrychleji, ale pak už nastoupily automatismy. Byl to pro mě první zásah v terénu, opravdový dakarský křest. Pak už to bylo z hlediska techniky bezproblémové, bohužel Pepa Macháček měl později nehodu – při pádu si zranil rameno a skončil v nemocnici.

A navíc začaly i vaše zdravotní potíže, že?

Po dojezdu páté etapy, když jsme měli stavět bivaky, jsem nedokázal pohnout nohama. Měl jsem je nateklé, vůbec jsem je necítil. Dokud jsme jeli, tak to bylo v pohodě, ale jakmile jsme zastavili, byl problém. Přičítal jsem to vyšší nadmořské výšce, nějak jsem to rozhýbal, jen mi pořád nebylo úplně dobře. Došel jsem si do medicínského centra pro závodníky, tam mi dali infuzi, protože si mysleli, že jsem dehydrovaný. Narvali do mě nějakou flašku, ale nelepšilo se to, nohy byly pořád těžké a nedokázal jsem s nimi hýbat. Další etapy jsem pokračoval jako spolujezdec, jenže už bylo zřejmé, že zdraví mi nedovolí v závodě pokračovat. A tak jsem musel Dakar přerušit.

Co bylo potom?

Dojeli jsme do bolívijského La Pazu a tam jsme se rozhodli, že spolu s Pepou Macháčkem poletíme zpět do Česka. La Paz je nádherné město, leží ve výšce přes 3600 metrů nad mořem, takže jsme měli i kyslíkové bomby, ze kterých jsme se jednou za čtyři hodiny nadechli. Z La Pazu jsme letěli do Santa Cruz, to bylo taky ještě v Bolívii, odtud do Buenos Aires a pak přes Paříž do Prahy. Byla to dlouhá cesta.

Když jste přistál v Česku, co doktoři zjistili?

Že jsem vůbec neměl nastupovat do letadla. Měl jsem totiž trombózu v nohou a embolii v plicích. Cesta domů byla proto hodně nebezpečná, stačila jen malá sraženina a hrozila mi zástava srdce nebo mozková mrtvice. Ale já nešel k doktorům hned z letiště, jel jsem si odpočinout domů. Do pardubické nemocnice jsem vyrazil, když jsem druhý den po návratu znovu necítil nohy a nervy jsem měl ochablé. To už bylo jasné, že to není nadmořskou výškou. Když doktoři po všech vyšetřeních zjistili, co se děje, ovázali mě jako mumii fáčem od nohou až po hrudník, abych se nehýbal, položili do postele a začali pumpovat injekce do břicha, aby se krev rychle rozředila a začala rozpouštět sraženinu. V nemocnici jsem byl deset dní, dalšího půl roku doma. Až pak jsem se mohl vrátit do práce.

Když se ohlédnete, co vám vytane na mysli ze všeho nejvíc – Dakar, nebo nemocnice?

Zážitek z Dakaru jasně převažuje, na to ostatní jsem zapomněl. Lepší je myslet na pozitivní, radostné věci. Ale je to pro mě zkušenost, že se dokážu vyhrabat z věcí, o kterých bych asi nikdy ani nepřemýšlel. Jednoduše zatnete zuby, přenesete se přes to a bojujete. Měl jsem štěstí, nemusel jsem tu být, nebo jen na vozíku. Jsem moc rád, že jsem zpátky mezi kolegy v práci.